Proč nejsem zero-waste

Kdybychom všechen odpad, který za měsíc vytvoříme, měli nosit na sobě, vypadali bychom skoro všichni jako tento plastikový „kosmonaut“. V tomhle plastovém skafandru bychom si nesedli ani na záchod, o utření zadku ani nemluvě… Ale to ani nemusíme, protože odpadky hážeme do popelnice a ty pak končí na smeťáku. Tam je místa dost! Nemá to tak ale každý. Žijí mezi námi i lidé, kteří nepotřebují žádné popelnice ani koše, protože by do nich neměli co dávat. Oni totiž žádný odpad neprodukují. Anebo ho produkují jen velmi málo a stačí jim místo popelnice jen jedna nádoba o velikosti zavařovací sklenice na rok. Patří do kmene zírouvejst (zero-waste) a jejich životním postojem je neprodukovat pokud možno vůbec žádný odpad. Náčelnicí kmene a hlavní hrdinkou celosvětového hnutí zero-waste je Američanka a původem Francouzka Béa Johnson, která tento životní styl dostala do povědomí širší veřejnosti svoji knihou Zero Waste Home (Domácnost bez odpadu). Lidí, kteří žijí a propagují styl života bez odpadu, je ale na světě už celá řada.

30 dní nošení svého odpadu na sobě

The Trash Man, Trash Monster, Trashformer nebo Trashtronaut – takhle všelijak nazývali kolemjdoucí Boba Greenfielda během jeho 30ti denního projektu, kdy na sobě nosil veškerý odpad, který během této doby vytvořil. Normálně žije tento dobrodruh a aktivista téměř zero-waste životním stylem. Na jeden měsíc si ale vyzkoušel žít a spotřebovávat jako běžný Newyorčan. Jen udělal malou změnu – všechen odpad, který během té doby vyprodukoval, si stále nosil s sebou. Za měsíc se stal opravdovým odpadkovým monstrem. Průměrný Američan denně vyprodukuje 4,5 libry (cca 2 kg) odpadu. Za měsíc je to zhruba 60 kg. Šokující ale je, že na každý kilogram odpadu se při jeho výrobě vytvoří dalších 70 kg odpadu!

Poprvé jsem se o myšlence zero-waste dozvěděl asi před dvěma lety a velmi mě zaujala. Začal jsem se tedy o zero-waste zajímat a částečně se o něj pokoušet. Neprodukování odpadu a výroba domácích produktů z přírodních surovin mi dávaly smysl. Při implementaci zero-waste jsem ale narazil na řadu praktických překážek. Ale spoustu způsobů, jak eliminovat odpad (především plastový), se nám doma povedlo zavést. Tady jsou ty nejúčinnější a nejzajímavější.

Co ze zero-waste dělám

Taška na nákup

Na nákupy jsem začal používat plátěnou tašku. Jednou jsem ji dostal v práci jako dárek od návštěvy z Filipín (byl v ní nějaký dárek), takže je na ni natištěno I Manilla Philippines. Na Filipínách jsem sice nebyl, ale mám od nich skvělou tašku, takže je miluju 😉 Na rozdíl od igelitek či papírových tašek je ta plátěná opravdu bytelná. Používám ji už asi dva roky a je pořád jako nová. Nosím ji stále s sebou v tašce do práce, takže ji mám kdykoli k dispozici na plánovaný i neplánovaný nákup.

Láhev na vodu

Plastové láhve tvoří značnou část našeho globálního plastového smetí. Každý rok se jich na celém světě spotřebuje 500 miliard! Nechtěl jsem každý týden za sebe přidávat několik dalších a proto jsem si pořídil skleněnou láhev na vodu. Používám dvě o různém obsahu – 375ml a 850ml. Tu menší používám na běžnou potřebu přes den, skvěle se mi vejde do malé tašky přes rameno. A tu větší mám na cvičení anebo delší cesty autem. Vodu nebo limonády v plastových lahvích téměř nekupuji. Jen párkrát do roka se mi stane, že s sebou svoji skleněnou láhev nemám a pak si s pocitem velkého provinění vůči naší planetě koupím plastovou. No truhlík 😀

Hrnek na kafe

U nás v práci máme kantýnu s mašinkou na kávu. Nad ní se tyčí obří horda „papírových“ kelímků a plastových víček. Potíž s těmi „papírovými“ kelímky ale je, že nejsou tak úplně z papíru. Teda jsou, ale také jsou potaženy plastovou fólií, která se nedá jednoduše odstranit. Takže takový kelímek ani nemůžete dát do kontejneru na třídění papírového odpadu. A tak putuje do směšného odpadu a skončí buď ve spalovně anebo na skládce. A přitom to má tak jednoduché řešení: v práci mám svůj hrníček na kávu 🙂

Šampon na vlasy

Klasický šampon na vlasy v plastovém obalu jsem nahradil tuhým šamponem, který se prodává v papírovém obalu. Je podobný mýdlu a podobně se i používá a vyrábí. Nejsou do něj potřeba žádné přísady, které zajistí šamponu jeho tekutost a pěnivost. Neobsahuje ani žádné konzervanty, které by zařídily, že se do něj nepustí plísně a podobní fujtajblíci. Při jeho spotřebě tak nejen ušetřím jednorázový plastový obal, ale ani nepouštím do kanalizace všelijaké sajrajty, co jsou obsaženy v klasických šamponech.

Čtečka na knihy

Čtečka na knihy je sice vyrobena převážně z plastu a kovu, takže nakonec, až jednou doslouží, zcela bez odpadu nebude. Ale během svého života pomůže ušetřit určitě několik kilogramů papíru, na který by se jinak musel pokácet strom. Než jsem si čtečku pořídil, přemýšlel jsem, co je pro životní prostředí příznivější, zda je to výroba a provoz elektronického zařízení – čtečky, anebo kácení stromů, výroba papíru a distribuce tištěných knih. Nakonec jsem po zralé úvaze dospěl k tomu, že to první, pořídil si čtečku a od té doby si tištěné knihy nekupuji. Své úvaze na téma elektronická čtečka vs. papírové knihy hodlám věnovat celý článek, tak se těšte 😉

Zubní kartáček

Bambusový zubní kartáček byl můj úplně první zero-waste produkt, který jsem si koupil a vyzkoušel. A přiznám se vám, že to nebyla láska na první pohled. Teda spíš na první dotek. Bambusový zubní je kartáček je skutečně vyrobený z bambusového dřeva. No a přiznejme si, strkat si do pusy dřevo nemusí být úplně komfortní záležitost. Řeknu vám to na rovinu, měl jsem z toho pár dní pěkně odřenou hubu 😀 Ale nakonec se moje pusa adaptovala a dneska už si na plastikový kartáček ani nevzpomenu. Ušetřím tak plastový odpad, který vznikne po upotřebení kartáčku. A také do potrubí neposílám mikroplasty, které se uvolňují ze štětinek kartáčku a nakonec koloběhem vody skončí v pitné vodě.

Kuchyňské utěrky

Papírové kuchyňské utěrky jsou děsně pohodlné. Cokoli se vám doma rozlije, vysype, rozplizne, rozblemcá prostě utřete a vyhodíte! Jenomže to docela dost zatěžuje životní prostředí. Představte si všechny ty stromy, které je potřeba pokácet, abychom my lidé měli pohodlnější život. A přitom existuje tak snadné řešení – látkové utěrky. Zachází se s nimi stejně pohodlně jako s těmi papírovými, snadno vše rozblemclé utřete, ale místo do odpadkového koše to hodíte do koše na prádlo. A vyperete 🙂

Holící strojek

Už 5 let používám na holení elektrický holící strojek, kterým jsem nahradil ruční holící strojek s jednorázovým násadami. Jedním z důvodů pro mě byl větší komfort při holení elektrickým strojkem. Mám tvrdé fousy a po holení žiletkou jsem měl často pořezanou a podrážděnou pokožku. Elektrický strojek mě sice na rozdíl od žiletky neoholí do hladka, ale zase mi nerozdrásá hubu 😉 Druhým důvodem pro mě byly náklady, protože nové násady na žiletku mě stály zhruba 1000 korun ročně a elektrický strojek, který vydrží spoustu let, stojí 1500 korun jednorázově. Za rok a půl se mi investice do něj vrátila. A třetím důvodem bylo omezení odpadu, který z jednorázových žiletek vzniká. A není to úplně zero-waste řešení, protože jednou, až elektrický strojek doslouží, půjde do kontejneru (na recyklaci). Určitě to ale je mnohem lepší než každých zhruba 6 týdnů vyhazovat do směšného odpadu další použitou násadu s žiletkou.

Co ze zero-waste nedělám

Balené potraviny

Obaly kupovaných potravin tvoří v naší domácnosti podstatnou část našeho odpadu. Odhadem tak 90 % zboží, které se prodává v supermarketech, je zabalené. Nebalené jsou obvykle jen některé druhy ovoce, zeleniny a pečiva. Ale i na to jsou samozřejmě připraveny igelitové pytlíky.

Příběh igelitového pytlíku

Igelitový pytlík má docela smutný osud. No považte, narodíte se jako dinosaurus, vesele si pobíháte po planetě, ale pak žuchnete do močálu a zapadnete přesličkama. Následujících 75 milionů let hnijete v zemi, až se z vás stane ropa a vytěží vás nějakej šejk. Pak z vás vyrobí igelitový pytlík a dovezou do supermarketu. Nějaká dobrá duše si vás vybere, dá do vás mrkev, odnese si vás domů a vy si užijete svých 15 minut slávy, kdy něčemu sloužíte. Hned jak si vás domů přinese, okamžitě vás ale zase vyhodí a nakonec putujete na skládku, kde vás zakopou a hnijete tam dalších 1000 let, než se rozložíte.

A všechny ty ostatní potraviny jsou téměř výhradně zabaleny v plastových obalech: trvanlivé pečivo, balené ovoce a zelenina, maso, mléčné výrobky, balená voda a limonády, čokolády a sušenky, těstoviny, rýže, luštěniny, ořechy… no prostě skoro všechno!

Částečně se dá problém plastových obalů vyřešit nakupováním v bezobalových obchodech, kde se obvykle prodává trvanlivé zboží na váhu (ořechy, luštěniny, müsli, mouka, těstoviny, obiloviny, koření, čaj, sušené ovoce atd.), a na trzích, kde se zase prodává čerstvé zboží (ovoce a zelenina). A v tom je právě ten problém. Bezobalových obchodů je zatím stále poměrně málo a trhy jsou obvykle otevřené jen ráno. Pro pracující rodiče je dostupnost bezobalových obchodů celkem omezená, zatímco supermarket je po cestě z práce domů. Ale to není výmluva, samozřejmě by to zařídit šlo. Prozatím ale vítězí moje lenost a pohodlnost a tím pádem i balené potraviny ze supermarketu.

Kompostování zbytků jídla

Na to dát si do bytu vermikompostér (kompostér s žížalami, které sežerou vaše zbytky od jídla) fakt nemáme odvahu. Asi by bylo prima mít doma svoji armádu žížal, co po vás dojí snídani a vy tak nemusíte házet zbytky do koše. Ale nejsem extrémista a pěstovat si doma žížaly nechci. Upřednostnil bych možnost mít kontejner na bioodpad u nás v ulici. Kontejner na sklo, plast i papír u nás je a o ulici vedle máme i popelnici na kov. Řešení tedy existuje, jen ještě v našem případě nebylo zrealizováno.

Jednorázové plenky

Jednorázové plenky tvoří v naší domácnosti další velkou část odpadu. Teda ne pro mě, ale našeho malého pišišvora 😀 Slabou útěchou mi je, že je to jen dočasná záležitost, dokud nenastoupí do práce pan nočník hahaha 😉 A na moji obranu, s manželkou jsme zkoušeli používat pratelné látkové pleny. Dokonce jsme jich i několik sad nakoupili a moje žena shlédla snad desítky videí o tom, jak se používají, jaké vybrat atd. Moc jsme se na to těšili, že našemu malému drobečkovi dopřejeme to nejlepší – příjemné látkové, měkoučké, pohodlné plenky a ne ty chemické umělotiny. Jenomže náš malý člobrda nám do toho hodil vidle! S látkovými plenami měl opruzeniny, tak jsme mu ze zoufalství dali pampersky a byl spokojený. Látkové pleny jsme vyzkoušeli, ale prostě to nešlo.

Proč tedy nejsem zero-waste?

Ani nejzapálenější zero-wasteři nedokážou neprodukovat vůbec žádný odpad. I Bea Johnson vytvoří každý rok alespoň malou sklenici odpadu. Velmi často je také zero-waste chápán jako zero-plasticwaste s preferencí třeba papíru. Ale když si něco koupím a nechám si to zabalit místo do igelitu do papírového pytlíku, který pak hodím do kontejneru (byť na recyklaci papíru), tak jsem také vytvořil nějaký odpad. Ten se musí zpracovat, přičemž se spotřebují další suroviny a energie, takže bez odpadu a dopadu na životní prostředí to také nebude.

Anebo třeba takový bambusový zubní kartáček. Je skvělé, že je ze dřeva, takže po použití ho lze ekologicky zlikvidovat, např. zakopáním do země, kde se přirozeně rozloží, anebo jeho spálením. Ale téměř všechny se vyrábějí v Číně, takže jejich převoz k nám sem přes půl světa má svoje dopady. Buď se sem váš bezodpadový kartáček veze na obří zaoceánské nákladní lodi, která spaluje mazut, největší srágoru, co zbyde z ropy. Anebo se veze po železnici přes celou Sibiř vlakem poháněným ruskou jadernou nebo hnědouhelnou elektřinou. Tím vás nechci od kupování a používání bambusových zubních kartáčků vůbec nijak odradit, já sám je používám a vidím v tom smysl.

Jen tím chci říct, že je potřeba k zero-waste přistupovat s uvědoměním si všech dopadů a souvislostí a na základě toho udělat rozhodnutí. Prostě ekologie bez ideologie 😉 Podle mě je rozhodnutí typu “koupím si bambusový kartáček, protože je zero-waste a to je to nejlepší na světě” slepé. Zatímco rozhodnutí typu “bambusový kartáček je přirozeně rozložitelný, ale jeho dovoz z Číny má negativní dopad na životní prostředí, přesto je to podle informací, které mám v tuto chvíli k dispozici, podle mého uvážení nejlepší varianta, jak si vyčistit zuby a planetě uškodit co nejméně.” je informované a vědomé.

Zero-waste je ideální stav v ideálním světě. Ale i realita těch nejúspěšnějších zero-wasterů je spíše něco jako low-waste. Oni nějaký odpad stále produkují, ale je ho velmi málo (anebo je jiný než plastový). Mým cílem v tuto chvíli není ani zero-waste ani low-waste, ale less-waste. Mé povaze více vyhovuje gradualistický přístup k zavádění nových věcí do mého života. Nejsem radikál ani revolucionář a nechci ze dne na den začít dělat všechno jinak. Neumím najednou přestat produkovat veškerý odpad a pak za pochodu řešit, čím si budu čistit zuby (i když tohle už zrovna mám vyřešeno 😉 ). Rád o věcech přemýšlím, než se do něčeho pustím a chci, aby mi to dávalo smysl. Nějaký odpad vždycky vytvářet budeme, ale měli bychom ho vytvářet stále méně. Zero-waste je pro mě ideální stav. Less-waste je pro mě realita, kterou teď žiju.

Proč má zero-waste smysl

Jsem sice idealista, ale ne naivka. Nevěřím tomu, že všichni lidé na celém světě budou ochotni přejít na zero-waste životní styl. Ale to ani není potřeba. Největší síla celosvětového hnutí zero-waste je v jeho vlivu na celou společnost. Čím více se o fenoménu zero-waste mluví mezi lidmi, na veřejnosti a v médiích a čím více lidí tento životní styl (alespoň částečně) praktikuje, tím větší tržní a politický tlak to působí na hlavní původce plastového odpadu – výrobce a prodejce spotřebního zboží.

Podívejte se třeba na řetězec Lidl, který si stanovil jako cíl snížit množství plastů ve svých prodejnách o 20 % do roku 2025. Anebo na supermarket Iceland, který má v plánu do roku 2023 skoncovat s plastovým odpadem na dobro. A třeba drogerie DM začala od dubna 2019 testovat plnící stanice na čistící a prací prostředky. Tržními silami jsou postupně nuceni i velcí hráči na trhu snižovat produkci plastového odpadu (konkurence bezobalových obchodů i snaha získat konkurenční výhodu mezi ostatními řetězci). Na druhé straně i díky tlaku veřejnosti přichází přísnější regulace, např. od roku 2021 zakázala EU prodej plastových příborů, brček a tyčinek do uší. A velký podíl na těchto krocích má i celosvětové hnutí zero-waste.

Svět se nemění z kanceláří představenstev velkých korporací ani ministerských křesel. Svět se mění rozhodnutími každého jednotlivce. Nakonec téměř všechny změny v ekologické oblasti vznikly zespodu z nějakého hnutí. Podobně jako nástup elektromobility v dnešním automobilovém světě vznikl z podhoubí nadšenců domácích přestaveb klasických aut se spalovacím motorem na elektrická auta (viz Příběh Tesly). Ještě před 10ti lety byly elektromobily kuriozitami, které nikdo nebral vážně. Manažeři velkých automobilek se jim smáli. Dnes se jim už nikdo nesměje. Prakticky každá velká automobilka se dnes překotně snaží naskočit do rozjetého vlaku elektromobilů a ukázat veřejnosti, že je odpovědná vůči klimatu a naší planetě. Stejně tak za 10 let bude naprosto běžné, že velké obchodní řetězce budou nabízet bezobalový prodej a za 20 let už budou jednorázové plastové obaly naprostou výjimkou. Do té doby je na každém z nás, abychom svůj odpad co nejvíce omezili.

Be a hero! You can.

Příběh Tesly

Přestavby klasických aut se spalovacím motorem na elektrický pohon prováděli domácí kutilové a malé specializované firmy dávno před tím, než se elektromobily začaly ve velkém komerčně vyrábět. Z běžného auta se jednoduše vymontoval spalovací motor, namontoval se do něj elektrický motor, baterie a další elektronické součástky a elektromobil byl na světě. Za úspěchem první stoprocentně elektrické automobilky na světě, Tesla (dříve Tesla Motors), stáli právě nadšenci domácích přestaveb. Společnost Tesla Motors založili v roce 2003 elektroinženýři Martin EberhardMarc Tarpenning a jejím hlavním investorem se stal Elon Musk, který do Tesly přivedl J.B. Straubela. Ten jako mladý student fyziky a informatiky provedl doma v garáži konverzi benzínového Porsche 944 na elektrický pohon a vytvořil s ním světový rekord v akceleraci na čtvrt míle mezi elektrickými vozy. Dnes je technickým ředitelem automobilky a jedním z klíčových lidí v Tesle. Dokonce i první model této společnosti, Tesla Roadster, z roku 2008 byl v podstatě „jen“ Lotus Elise předělaný na elektrický pohon s vlastním designem.

Tesla Roadster (2008)

Vzorem pro přestavbu benzínového auta na elektrické se pro Eberharda, TarpenningaStraubela stala společnost AC Propulsion (AC = Alternating Current (střídavý elektrický pohon), Propulsion = pohon), která od roku 1992 prováděla v Los Angeles konverze klasických aut na elektromobily. AC Propulsion sice neměla zájem o komerční, sériovou výrobu elektromobilů, ale Tesla od ní koupila licenci na technologii použitou v jejich modelu sportovního vozu tzero, kterou později Tesla použila při přestavbě Lotus Elise na Tesla Roadster. Tesla ukázala celému světu, že elektrická auta fungují, jsou krásná, rychlá, mají slušný dojezd a hlavně neprodukují žádné emise skleníkových plynů. Ale kdyby nebylo nadšenců domácích přestaveb klasických aut na elektrické vozy, Tesla by možná ani nikdy nevznikla. A kdyby nebylo Tesly, pravděpodobně by dnes automobilovým světem nehýbala elektrická revoluce a místo výroby aut bez emisí bychom řešili, jestli jejich emise snížit o pět procent anebo o deset procent.

Komentáře